Deset nedoceněných karet nováčků z 60. let

V 60. letech 20. století se hokej začal rychle rozvíjet a NHL byla připravena přejít z éry Original Six na ligu s 12 týmy. Před rozšířením bylo pro nové hráče z důvodu velké konkurence velmi těžké proniknout na soupisku jednoho z šesti klubů a i pro výjimečné talenty bylo obtížné se prosadit - byť jen na pár zápasů. Pokud se pak tito hráči hned objevili na hokejové kartě, jednalo se téměř o zázrak.

I na hvězdy se však může časem zapomenout, a proto je na čase prozkoumat některé z nejlepších hráčů tohoto desetiletí, kteří mohou být i přes jejich přínos hokeji poněkud nedoceněni. Na našem seznamu nenajdete takové osobnosti, jako například Bobbyho Orra nebo Phila Esposita, ale možná objevíte kartu jiného nováčka, kterou následně zatoužíte mít ve své sbírce.

10) 1968-69 O-Pee-Chee Garry Unger

Než se stal v 70. letech minulého století Železným mužem NHL, byl Unger nadějí, která přišla do Detroitu v rámci velkolepé výměny mezi Red Wings a Toronto Maple Leafs v roce 1968. Změnili při ní kluby členové Síně slávy Norm Ullman a Frank Mahovlich. Ihned po přestupu se Unger stal ve městě automobilů střeleckou hvězdou a objevil se na kartách v sérii O-Pee-Chee 1968-69, kde je jeho křestní jméno je napsáno chybně.

Je součástí sady, která je notoricky známá špatným centrováním, a jeho nováčkovská karta byla navíc na výrobním archu vytištěna dvakrát. I z tohoto důvodu bývají ceny karty poněkud nižší, než by mohly být, a navíc moderní sběratelé v kartičkovém hobby zřejmě ignorují jeho vynikající úspěchy a vliv na hru samotnou, což je trochu škoda.

V Detroitu se Unger osvědčil jako solidní střelec a z jeho dlouhých blonďatých kadeří některé fanynky omdlévaly, ale často se dostával do konfliktu s trenérem Nedem Harknessem. Na přelomu let 1970 a 1971 přestoupil do týmu St. Louis Blues a po zbytek desetiletí se stal jednou z nejoblíbenějších hvězd. Dlouhá léta podával stabilní výkony a vytvořil ligový rekord (který byl později překonán) v počtu odehraných zápasů za sebou bez vynechání.

9) 1966-67 Topps Emile Francis

I když existuje několik karet nováčků ze Síně slávy z 60. let, kterým se tu a tam zvýší cena, sběratelé někdy zapomínají, že stejné ocenění si zaslouží i trenéři a vedoucí pracovníci. V případě Emila Francise se jedná o bývalého brankáře, jehož působení v New York Rangers a Chicago Blackhawks nebylo v raných sadách Parkhurst nikdy oceněno, protože byl odsunut do role náhradníka Chucka Raynera.

V sezoně 1965-66 převzal "Kocour" funkci trenéra týmu po slabém začátku pod vedením původního šéfa lavičky Reda Sullivana. Změna přišla příliš pozdě na to, aby mohl nahradit svého předchůdce v sadě Topps z toho roku, takže děti si musely počkat až na přelomovou sérii 1966-67, aby získaly jeho kartu. To bylo naposledy, kdy se v Topps/O-Pee-Chee objevili trenéři až do sezóny 1974-75 a Francisova karta je důležitou součástí každé historické sbírky Rangers. Vzhledem k tomu, že zvrátil osud klubu a v roce 1972 mu pomohl do finále Stanley Cupu, mají pro něj fanoušci slabost. Ale jeho kartičky si rozhodně zaslouží větší uznání i mezi sběrateli.

8) 1963-64 Parkhurst Red Berenson

Přestože byl Gordon "Red" Berenson vynikajícím hráčem v univerzitním týmu Belleville McFarlands, v éře Original Six se mu nedařilo dosáhnout úplného vrcholu. Přestože v sezóně 1962-63 podával slušné výkony jako nováček v týmu Montreal Canadiens a v následujícím roce se objevil v sadě Parkhurst 1963-64 na dvou různých nováčkovských kartách, po většinu sezóny 1964-65 byl přeřazen do nižší soutěže. Nakonec se ale vrátil do sestavy a získal Stanley Cup. Jeho působení v Montrealu skončilo díky výměně v polovině sezony 1965-66 do New Yorku a teprve rozšíření NHL v roce 1967 mu umožnilo konečně rozkvést.

Jako člen St. Louis Blues sehrál klíčovou roli při třech postupech do finále Stanley Cupu a dokonce jednou vstřelil šest gólů v utkání proti Philadelphii Flyers. Brzy po ukončení aktivní hráčské kariéry se stal trenérem klubu. Mělo by se uvažovat o jeho zařazení do Hokejové síně slávy? Na základě jeho celkové kariéry by se o tom jistě dalo uvažovat.

7) 1968-69 O-Pee-Chee Andre Lacroix

Lacroix poprvé nakoukl do NHL v sezóně 1967-68 během patnáctizápasové zkoušky v týmu Philadelphia Flyers a jelikož se mu dařilo nadmíru dobře, v následujícím ročníku neměl žádné potíže s tím, aby se dostal na soupisku týmu jako plnohodnotný hráč. V jeho nováčkovské sezóně skončil pátý v hlasování o Calder Trophy a byl zařazen vedle již zmíněného Ungera do druhé série O-Pee-Chee 1968-69. V souvisloti s tím je třeba poznamenat, že tato karta se v archu objevuje pouze jednou.

V několika následujících sezónách Lacroix často dosahoval slušných čísel, ale jeho působení v Chicagu v sezóně 1971-72 bylo katastrofou. Když se rozhodl zamířit do nově vznikající World Hockey Association, vymanil se ze svého útlumu a během následujících sedmi sezón se vypracoval na lídra bodování celé ligy, celkem v pěti různých klubech. V letech 1972-73 až 1977-78 dosáhl každý rok stobodové hranice a dvakrát získal Bill Hunter Trophy. Kdyby takovou neuvěřitelnou jízdu předvedl v NHL, Síň slávy by ho jistě neminula, ale úspěchy nejlepších hráčů WHA zůstávají většinou opomíjeny.

6) 1962-63 Topps Vic Hadfield

Původně perspektivní hráč Chicaga Hadfield byl v polovině 60. let jedním z nejtrestanějších hokejistů, než v průběhu let objevil i svůj střelecký talent. Po debutové sezóně v Rangers byl zařazen do série Topps 1962-63 a jeho nováčkovská karta patří k tomu nejlepšímu, co sada nabízí. Díky tomu, že má modré okraje náchylné k poškození, je obtížné je najít v dobrém stavu, ale přesto to na sběratelském trhu vypadá, že pro tuto skvělou chybí to správné "nadšení".

"Moderní sběratelé" by měli vzít v úvahu skutečnost, že Hadfield byl také prvním hráčem, který jako člen Rangers vstřelil 50 gólů v jedné sezóně. Byl součástí legendární formace Goal-A-Game (neboli GAG) s Jeanem Ratellem a Rodem Gilbertem a s týmem Kanady se účastnil také Série století v roce 1972. Dne 2. prosince 2018 alespoň tým konečně vyřadil jeho číslo 11 (které později nosil i Mark Messier).

5) 1960-61 Topps Jack McCartan

Pojem "zázrak na ledě" se sice používá až pro americké vítězství na olympiádě v roce 1980, protože hokej se ve Spojených státech začal v průběhu dvou desetiletí velmi rozvíjet, ale původní zázrak na ledě pro národní tým USA se odehrál na zimních olympijských hrách již v roce 1960. Po tomto vítězství podepsal s Jackem McCartanem smlouvu tým New York Rangers, za který v sezóně 1959-60 čtyřikrát nastoupil.

Společnost Topps se rozhodla vytvořit jeho kartu a podařilo se jí získat fotografii ze zápasu, když připravovala sérii na sezónu 1960-61. Hodnota této karty v posledních letech neustále roste, protože to je jediná karta z jeho hráčské éry, zdá se však, že většina sběratelů o jejím významu moc neví. Ačkoli existovala určitá naděje, že by pětadvacetiletý hráč mohl vyzvat Gumpa Worsleyho k boji o místo v základní sestavě, McCartan v letech 1960-61 během osmi startů zaznamenal bilanci 1-6-1 a poté byl na více než deset let přeřazen do nižší soutěže. V sezóně 1972-73 se znovu objevil v brance týmu Minnesota Fighting Saints v rámci WHA.

4) 1961-62 Topps Pat Stapleton

Než se Pat Stapleton stal hvězdným obráncem v Chicagu, patřil týmu Boston Bruins. V klubu debutoval v sezóně 1961-62, a Topps ho zařadili do subsetu nováčků. Bohužel použili oříznutou týmovou fotografii, na které má trochu zvláštní výraz ve tváři. Na rozdíl od estetické katastrofy, kterou je Stapletonova nováčkovská karta, jeho první sezóna v NHL naznačovala jisté budoucí úspěchy. Ačkoli jeho plus minus hodnocení bylo šokujících -58, skončil třetí v hlasování o Calder Trophy. Jeho nováčkovská kartička je obzvlášť nedoceněná, když zvážíte, co v hokeji dokázal.

V sezóně 1962-63 byl přeřazen do nižší soutěže a na led NHL se vrátil až v sezóně 1965-66 v týmu Black Hawks (pozn. red.: dříve psáno s mezerou, dnes Blackhawks). Okamžitě dal najevo, že je připraven na hvězdnou kariéru, byl zařazen do druhého týmu All-Star a skončil třetí v hlasování o Norrisovu trofej. Na začátku 70. let dosahoval stabilně dobrých výsledků a v letech 1970-71 a 1971-72 byl opětovně zařazen do druhém týmu All-Star. Podílel se na vítězství týmu Kanady v Sérii století (Summit Series 1972) a tvrdí, že je vlastníkem puku, kterým Paul Henderson vstřelil historický vítězný gól. Po ukončení aktivní hráčské kariéry v letech 1977-78 byl prvním profesionálním trenérem Wayna Gretzkyho v týmu Indianapolis Racers.

3) 1959-60 Parkhurst Carl Brewer

Jeho nováčkovská karta představuje skutečně nedoceněnou postavu hokejové historie. Brewer, trojnásobný vítěz Stanley Cupu, byl klíčovou součástí torontské dynastie a jeho ochota střetnout se s hokejovým establishmentem vyvolala spoustu kontroverzí během jeho aktivní kariéry a i v důchodu.

Byl jedním z prvních hráčů, kteří otevřeně odmítali nabídky vedení na uzavření kolektivní smlouvy, a v době, kdy se blížil svému vrcholu, se stáhl ze hry. Usoudil, že vzdělání je vynikající volbou, začal studovat a podařilo se mu pokračovat alespoň v amatérské kariéře. S příchodem 70. let bylo jeho největším úspěchem to, že se po boku svých vrstevníků postavil za bývalého šéfa NHLPA Alana Eaglesona (který byl zároveň jeho bývalým agentem a přítelem) a oprávněně se domáhal zpronevěřených finančních prostředků, které je měly podporovat v důchodu. Bohužel v roce 2001 zemřel. Moderní sběratelé se s ním v sériích běžně nesetkávají, takže jeho působivý odkaz v hobby poněkud zanikl.

2) 1962-63 Parkhurst J.C. Tremblay

J. C. Tremblay, jeden z nejlepších hokejových útočníků v 60. a 70. letech, je jedním z nejvýraznějších "absentérů" v Hokejové síni slávy. Jeho karetní debut přišel v kolekci Parkhurst 1962-63, nováčkovská karta je poslední v sérii (č. 54).

Celkem vyhrál v Montrealu během sedmi sezon pět Stanley Cupů a zdálo se, že je na nejlepší cestě stát se jedním z nejlepších hráčů NHL všech dob, než se v sezoně 1972-73 rozhodl přeskočit do týmu Quebec Nordiques ve WHA.

V konkurenční soutěži byl Tremblay bezpochyby nejlepším obráncem týmu. Dvakrát získal Dennis A. Murphy Trophy, což se v sedmileté historii ligy žádnému jinému hráči Nordiques nepodařilo. Když byl klub začleněn do NHL, ukončil kariéru, protože v roce 1979 šlechetně daroval svou ledvinu dceři. O 16 let později zemřel sám na rakovinu ledvin, ale jeho neuvěřitelný odkaz stále čeká na uznání ze strany Síně slávy.

1) 1964-65 Topps Roger Crozier

Hráčem, který v roce 1966 porazil Tremblaye v boji o Conn Smythe Trophy, byl Crozier, jeden z nejvýraznějších brankářů své generace. Do týmu Detroit Red Wings pronikl v letech 1963-64, kdy Terry Sawchuk začal upadat v nemilost. V následujícím ročníku převzal v klubu plnohodnotnou roli, vyhrál rekordních 40 zápasů a získal Calder Trophy.

Crozierův boj s fyzickými a psychickými problémy v 60. letech 20. století ho na krátkou dobu vyřadil ze hry, ale brzy se opět vrátil. Problémem však bylo, že expanze nebyla k Red Wings přívětivá a tým se navzdory pohledné hře propadl v tabulce.

V rozšiřovacím draftu NHL v roce 1970 byl Crozier vyměněn do zcela nového týmu Buffalo Sabres a v prvních letech mu poskytl tolik potřebnou stabilitu. V sezóně 1974-75 se znovu dostal do finále Stanley Cupu a potřetí v něm neuspěl. Ve svém posledním ročníku 1976-77 nastoupil ve třech zápasech za Washington Capitals a poté ukončil kariéru.

Čestná uznání

Několik dalších karet nováčků ze 60. let minulého století by rozhodně také stálo za zmínku a byly blízko k zařazení do našeho výběru, který jsme ovšem nakonec omezili jen na deset výše uvedených hráčů.

Patří mezi ně tyto karty: 1960-61 Parkhurst John McKenzie, 1961-62 Topps Ted Green, 1965-66 Topps Ken Hodge, 1965-66 Topps Dennis Hull, 1965-66 Topps Jim Roberts, 1966-67 Topps Harry Sinden, 1967-68 Topps Carol Vadnais a 1968-69 O-Pee-Chee Bill White.